Hana Catalano

Co nejen s válkou v Koreji

Recenze „recenze“
        Karel Sieber by se nejspíš moc rád uvedl v denním tisku jako odborník-historik na slovo vzatý pro období studené války, avšak výsledek jeho snažení vyznívá poněkud neprofesionálně, neřkuli diletantsky.
        Ve svém článku (recenzi?) „Co s válkou v Koreji“ zveřejněném v LN (11. října 2003, str. 14; e-verze: http://lidovky.centrum.cz/archivln/archivln.phtml?id=207181 &sec=35&sub=73&dat=20031011#clanek) se pokusil o kritiku dvou knižních titulů od uznávaných britských autorů Briana Catchpolea („Korejská válka“) a Philipa D. Chinneryho („Korejské krutosti“), které vydalo pražské nakladatelství BBArt. Ke „Korejským krutostem“ jsem napsala doslov jako zamyšlení pro českého čtenáře a také jako podnět k odhalování temné minulosti komunistického Československa, jež je tak bedlivě střežena a utajována dodnes. K. Sieber tento doslov nazval „nesmyslem roku“, aniž by uvedl jediný argument proti. Považuji to za velice neprofesionální a neseriozní přístup ze strany ambiciózního historika. Z předposledního odstavce zmíněného článku tuším pozadí věci a výzvu přijímám.
        Tématikou studené, korejské i vietnamské války se ve světě zabývají stovky knižních publikací, a je jen škoda, že český čtenář nemá širší možnost výběru. Tím více se sluší ocenit vydavatelský počin nakladatelství BBArt, jež české knihovny obohacuje i o tuto literaturu faktu, a jistě nezůstane, přes veškeré těžkosti s vydáváním, pouze u korejské války. Závažnost tématu zdůrazňuje i skutečnost, že komunistické Československo nemá čisté svědomí ohledně válečných zločinů, nemluvě již o zločinech proti lidským právům vůbec. Snad i proto to urputné mlčení a mlžení.
        Hodnota Catchpoleovy „Korejské války“ spočívá v tom, že se autor v oddělených kapitolách zabývá důležitými tématy, např. vzdušnými i námořními boji, propagandou a veřejným míněním, válečnými zajatci, partyzány a guerillami a také skrytou tváří této války. V knize najdeme i další zajímavé informace, s nimiž se v jiné podobné literatuře nesetkáváme (mj. úžasný růst japonské ekonomiky během konfliktu apod.). I když z řádek cítíme autorův původ a kořeny, kniha má celkově silnou vypovídací hodnotu.
        Autor „Korejských krutostí“, Philip D. Chinnery (vojenský historik), popisuje různé vojenské operace v Koreji a zejména se podrobně věnuje stále žhavé otázce válečných zajatců a dosud pohřešovaných příslušníků amerických i spojeneckých vojsk. Nechybí zde důležitá svědectví a kopie dokumentů souvisejících s Chinneryho šetřením jako historika Národního sdružení bývalých válečných zajatců. Kromě Senátní zprávy č. 848 (leden 1954), odtajněné v lednu tohoto roku, je to první publikace (nepočítáme-li zaznamenaná svědectví těch, jež zázrakem přežili), jež se detailněji zabývá komunistickými zvěrstvy páchanými na válečných zajatcích z jednotek OSN. Druhou pak je kniha „Betrayed“ od J. D. Douglasse (Joseph D. Douglass, Jr., Ph.D, zasloužilý analytik při americkém Ministerstvu obrany), věnovaná československé účasti na válečných zločinech a zveřejňuje i dřívější americké snahy z nejvyšších míst „zamést“ celou otázku válečných zajatců „pod koberec“. V knize nechybí důležité svědecké výpovědi a odkazy na relevantní historické prameny.
        Ze strany obce českých vojenských historiků či soukromých badatelů stále chybí nezávislé práce, jež by čtenáře seznámily s účastí komunistického Československa na těchto zvěrstvech. (Pilátova i Píšova studie postrádá hlubší dokumentaci a dohledání různých souvislostí a skutečností. A jak říká Malcolm McConnell ve své knize „V tajných archivech Hanoje“: „Komunistická historická pravda je velice flexibilní.“)
        „Šejna si před kongresovým výborem zoufale vymýšlel, někdy tak pitomě, že nad tím zůstává rozum stát.“ (K. Sieber ve své kritice práce zaměstnanců ÚDV; Sešit 8, Securitas Imperii-ÚDV; www.coldwar.cz ) Z celého Sovětského strategického plánu (mimochodem, neinformoval o něm pouze J. Šejna) zaujala K. Siebera pouze krátká zmínka o infiltraci australských ozbrojených sil.(!?) Šejnova tvrzení označuje za „žvásty“, přičemž Sešity č. 8 a 9, zpracované ÚDV, i přes jeho vlastní kritiku (www.coldwar.cz), pro něj zřejmě stále znamenají tu „správnou“ historickou pravdu (nebo že by účel světil prostředky?). Nejsem historik, ale opis estébáckého svazku Honza (Sešit č. 8, Jan Šejna), jistě nejen u mne, vyvolává velmi silné pochybnosti ohledně vedeného šetření k osobě Šejny ze strany ÚDV, pokud vezmeme v úvahu jeho (ÚDV) možnosti přístupu k historickým pramenům. Sešit č. 9 („Aktivity československých institucí v jihovýchodní Asii v době korejské a vietnamské války“) je příkladem dokumentace, jak se nic nevyšetřilo... Jen se opět jedná o diskreditaci Šejnových tvrzení a o znevážení dlouholetého šetření J. Douglasse, potažmo i mnoha dalších, kteří se osudy válečných zajatců a pohřešovaných intenzivně zabývají, aby se rodiny konečně dozvěděly pravdu o osudu svých nejbližších, byť po tolika desítkách let. Naděje umírá poslední.(?)
        Karel Sieber v podtitulku výše zmíněného článku v LN polemizuje, že „Překládané práce o korejské válce pomíjejí výzkum posledních let.“  Nic víc a nic méně. V celém textu pak nenajdeme nic, co by naznačovalo, jaký že to výzkum posledních let je v překladech, a kterých, pomíjen.
        Jak již zmíněno, zahraničních publikací s tématikou studené, korejské i vietnamské války jsou stovky. Je pravda, že překladů je na našem knižním trhu poskrovnu, ale snad se český čtenář brzy dočká dalších. Překlady cizojazyčných publikací jsou finančně velmi náročné, jak jistě potvrdí každý nakladatel.
        Zdá se, že v české knižní „kuchyni“ tuto tématiku ještě nelze zdárně „vařit“. Chybí utajované a citlivé podklady, archivní ingredience. K americkému FOIA (Freedom of Information Act/Zákon o svobodném přístupu k informacím) se český „přístup k informacím“ nedá přirovnávat, a ještě dlouho tomu tak nebude, pokud vůbec. Kdo má v dnešní době umožněn přístup k dosud utajovaným historickým pramenům „z moci úřední“, ten pak jen opisuje a opisuje, aniž by skutečně pátral a zamýšlel se nad dalšími možnými souvislostmi. A tak se nelze divit, že se bývalé svazky StB stávají tou „jedinou historickou pravdou“ naší minulosti. Skutečná fakta zůstávají pečlivě tabuizována a střežena, třebaže národ, který se nepoučí ze své minulosti, je odsouzen ji prožít znovu!