Časopis New American, 1995
přeložila Hana Catalano

Realita ukazuje zrůdnost komunismu

Walter Williams
        Přirovnává-li se kapitalismus se sliby komunismu či socialismu, kapitalismus vždycky prohrává. Proč? Protože přirovnáváme systém, který existuje na Zemi (se všemi svými klady i zápory), k jakési utopii, k něčemu, co na Zemi neexistuje. Srovnáme-li však hospodářské systémy, které skutečně na Zemi existují, potom kapitalismus s přehledem vítězí
        Ignorujme nyní skutečnost, že my, kteří žijeme v kapitalistické části ekonomického spektra, jsme mnohem bohatší než naši vrstevníci, žijící v té socialisticko/komunistické. Místo toho se zaměřme na život a smrt. Je velmi opodstatněné prohlásit, že země v tomto socialisticko/komunistickém ekonomickém spektru jsou na celém světě nejbrutálnější. A hrozné je to, že liberálové v Americe i jinde nechávají těmto barbarům volnou ruku.
        Adolf Hitler a nacismus jsou terčem morálního zavržení jak se sluší a patří. Nacismus je odpovědný nejen za zavraždění 6 milionů Židů, ale také za genocidu milionů dalších lidí v okupovaných zemích. Každoročně jsme svědky různých ceremonií v upomínku na Hitlerovy oběti, zakládají se nová muzea, a tyto události jsou dobře zaznamenány všemi médii.
A já se ptám: Slyšeli jste kdy, že by se uskutečňovaly každoroční ceremonie, že by se otvírala nějaká muzea v upomínku na oběti komunismu a socialismu? Liberálové na celém světě ponechávají komunistům a socialistům volnou ruku, avšak podívejme se, zda je to správné.
        Bývalý Svaz sovětských socialistických republik je nejmasovějším vrahem na světě. V období od roku 1917 do roku 1987 vyvraždil SSSR 65 milionů lidí. Rudá Čína je na druhém místě se 35 miliony zavražděných. Toto číslo narůstá s dalšími informacemi, které z Číny přichází. Přidáme-li Kambodžu, Severní Koreu, Vietnam, Bulharsko, Rumunsko, Jugoslávii a další socialistické/komunistické země, máme více než 97 milionů zavražděných obětí. Nejedná se zde o oběti války, ale vraždění. Někteří odborníci to nazývají genocidou.
A co míním tím, když říkám, že liberálové těmto zločincům dávají zelenou?
        V 60. a 70. letech vpochodovali vysokoškolští radikálové a hippies do ulic, kde mávali „Rudou knížkou“ Mao Ce-Tunga a pěli na něj chválu. Co se stalo, když Ronald Reagan prohlásil – a zcela výstižně, že Sovětský svaz je říší zla? Liberálové v Americe i v Evropě, včetně médií, jej za to veřejně pranýřovali. Pochybuji, že by liberálové podporovali vraždění v těchto režimech, avšak nesporně podporují jejich filosofii vlády nad lidmi a poslušnosti. Prosazování této filosofie však vyžaduje silnou brutalitu.
        Liberálové dávají také zelenou vraždícím režimům v Africe. V letech 1934 – 1987 přišlo v Jižní Africe díky tamní vládě o život odhadem 12.000 černochů. Černí i bílí liberálové bílou vládu Jižní Afriky společně veřejně odsoudili. Avšak vraždícím vládám na severu Afriky se téměř tleská. Přinejmenším panuje ticho po pěšině. V letech 1966-1979 vyvraždila Nigerie přes 400.000 svých vlastních obyvatel; v letech 1975 – 1987 jich Mozambik zavraždil 200.000; v Ugandě jich bylo vyvražděno v letech 1960-1987 579.000; v Súdánu bylo v letech 1956-1987 zavražděno přes milion obyvatel. Od roku 1960 bylo vlastními vládami zavražděno přes 2,2 milionů černých Afričanů! Avšak černí a bílí liberálové se ohánějí pouze těmi 12.000 černochy, které zavraždila bílá vláda v Jižní Africe.
        Komunismus a socialismus jsou podmanivé utopie. Slibují, že lidé budou přispívat podle svých schopností, a budou dostávat podle svých potřeb. Všichni jsou si prý rovni. Každý má právo na slušné bydlení, slušnou stravu a lékařskou péči. Dějiny nás už měly poučit natolik, že když takovýto blábol uslyšíme – pozor!!

W. Williams je profesorem ekonomiky na universitě George Masona. Píše také knihy a články do časopisů, zasedá v poradních výborech a získal již nesčetné množství ocenění.

Mark Rich pomohl KGB vytvořit skrytou vládu

(zpráva z amerického tisku; 31. březen 2001)
        Mark Rich, nejhledanější uprchlík, který dostal od bývalého presidenta Clintona milost, byl klíčovou postavou při vytváření tajné vlády Komunistické strany a KGB, jež přežila rozpad Sovětského svazu a jež dodnes stále vládne Rusku.
        Rich utekl z USA v roce 1983, aby se vyhnul obžalobě. Tehdy, v důsledku války v Afghanistánu, USA vyhlásily SSSR embargo na dovoz obilí. Rich embargo nerespektoval a dovezl do SSSR obilí, čímž si v sovětské hierarchii získal přátele, se kterými se po pádu komunismu spojil.
        Podle informačních zdrojů byl Rich od té doby ve svých podnikatelských aktivitách řízen „Komunistickou stranou a zasloužilými osobami z KGB. Každý v tomto kolotoči, jak komunisté tak KGB, dostávali osobní ocenění, provize na osobní účty vedené v zahraničních bankách.“
        Díky vlivu, který Rich získal sdílením svých zisků s představiteli Strany a KGB, byl zasvěcen do hlubších sfér hierarchie, která ovládala Sovětský svaz, a podílel se na vytvoření zrádné, zákulisní vlády, která měla za úkol přežít rozpad Sovětského svazu.
        Dr. Joseph D. Douglass, odborník na státní bezpečnostní záležitosti a bývalý pracovník agentury DARPA při Ministerstvu obrany, říká, že Rich hrál důležitou roli v podvodu, díky němuž bylo starému komunistickému aparátu umožněno zachovat si po pádu komunismu v Sovětském svazu svůj vliv.
        Dr. Douglass, který je také odborníkem v oblasti organizovaného zločinu, dále v rozhovoru pro americký časopis pronesl ohromující odhalení. „V Rusku ani v dalších sovětských „republikách“ nedošlo k žádné revoluci, která by měla za následek rozpad Sovětského státu. Nebylo nic, co by Komunistickou stranu přinutilo, aby se vzdala svého monopolu na moc. Ve skutečnosti si Komunistická strana pouze rozdělila své državy, svého monopolu se nezřekla.“
        Douglass prohlásil, že šéfové komunistické strany si tajně „buď vytvořili nové strany, nebo převzali vedení již existujících.“ Tvrdí, že již léta před „koncem“ Sovětského svazu „vytvořila Komunistická strana a KGB veškeré struktury pro tzv. neviditelnou stranickou ekonomiku. Toto se odehrávalo již počátkem 80. let, dokonce ještě před tím, než Gorbačev přišel se svojí ,perestrojkou´.“
        Vzhledem ke skryté super-struktuře, kterou Rich se svými kolegy z KGB vytvořil, se členové komunistické nomenklatury dostali do takových pozic, ve kterých se stali „mistry nového, privatizovaného hospodářství.“  Douglass dále uvádí, že stejná věc se stala v „téměř každé zemi bývalého sovětského bloku.“
„V celém bývalém bloku najdeme reformní vůdce, jejichž minulost zahrnuje účast v mládežnických komunistických svazech (Komsomol, SSM) a vůdčí pozici v Komunistické straně.“ 
        „A Mark Rich, přes svou pečlivě vykonstruovanou tvář humanisty, byl hlavním aktérem při vytváření „neviditelné stranické ekonomiky“ Komunistické strany.“


Seznam některých z lidí, kterým Clinton nemusel udělit milost:

James McDougal – Clintonův usvědčený partner v aféře Whitewater. Údajně zemřel na srdeční záchvat v době pobytu na samotce. Byl klíčovým svědkem při vyšetřování.

Mary Mahoneyová – bývalá asistentka v Bílém Domě. V červenci 1997 byla zavražděna v Georgetown, v kavárně Starbucks. Vražda se stala hned poté, co se rozhodla zveřejnit svůj příběh o sexuálním obtěžování v Bílém Domě.

Vince Foster – bývalý člen rady v Bílém Domě a kolega Hillary Clintonové z advokátní firmy v Little Rock. Průstřel hlavy byl klasifikován jako sebevražda.

Ron Brown – ministr obchodu a bývalý předseda DNC (Státní demokratická komise). Údajně se zabil při zřícení letadla. Při pitvě však vyšlo najevo, že měl v lebce otvor připomínající průstřel střelnou zbraní. V inkriminované době byl vyšetřován a veřejně hovořil o své ochotě spolupracovat s žalobci.

C.Victor Raiser II + Montgomery Raiser – hlavní postavy v Clintonově nadační organizaci. Oba zahynuli v soukromém letadle, které se zřítilo v červenci 1992.

Paul Tulley – politický ředitel DNC. Nalezen mrtev v hotelovém pokoji v Little Rock, září 1992. Clinton o něm hovořil jako o „drahém příteli a rádci“.

Ed Willey – zaměstnanec Clintonovy nadace. V listopadu 1993 byl nalezen mrtev hluboko v lesích Virginie. Měl prostřelenou hlavu. Závěr: sebevražda. Ed Willey zemřel ve stejný den, který jeho žena Kathleen Willeyová označila jako den, kdy ji Clinton osahával v Oválné pracovně Bílého Domu. Ed Willey se angažoval při několika nadačních akcích Clintona.

Jerry Parks – velitel Clintonova bezpečnostního týmu v Little Rock. Zastřelen ve svém autě na opuštěné křižovatce za Little Rock. Jeho syn vypověděl, že Parks dával dohromady zprávu o Clintonovi. Po jeho smrti se tyto záznamy záhadně z domu ztratily.

James Bunch – zemřel na následky zranění po průstřelu hlavy. Závěr: sebevražda. Bylo nahlášeno, že měl tzv. „Černou knihu“, ve které byla uvedena jména vlivných mužů, kteří navštěvovali prostitutky v Texasu a Arkansasu.

James Wilson – v květnu 1993 byl nalezen oběšený. Závěr: sebevražda. Údajně byl zapojen v aféře Whitewater.

Kathy Fergusonová – bývalá manželka člena jízdní policie v Arkansasu,  Dannyho Fergusona. V květnu 1994 nalezena s prostřelenou hlavou ve svém obývacím pokoji. Závěr: sebevražda. V místnosti bylo několik připravených zavazadel, jako když se chystala někam odjet. Danny Ferguson byl Clintonův spoluviník v žalobě Pauly Jonesové. Kathy Fergusonová měla svědčit pro Paulu Jonesovou.

Bill Shelton – člen jízdní policie Arkansasu a snoubenec Kathy Fergusonové. Kritizoval výrok o sebevraždě. V červnu 1994 byl nalezen u hrobu své snoubenky s průstřelem hlavy. Jeho smrt byla údajně také sebevraždou.

Gandy Baugh – advokát Clintonova přítele Dana Lassatera. V lednu 1994 vyskočil z okna vysoké budovy a zabil se. Jeho klient byl odsouzený distributor drog.

Florence Martin – účetní a sub-kontraktor pro CIA. Figuroval v kause pašování drog. Byl usmrcen třemi výstřely.

Suzanne Colemanová – údajně měla s Clintonem aféru ještě když byl státním návladním v Arkansasu. Zemřela na průstřel hlavy, přičemž střela byla vedená do týla. Závěr: sebevražda. V době úmrtí byla těhotná.

Paula Groberová – tlumočnice Clintonových projevů pro hluché od roku 1978 do své smrti 9. prosince 1992. Zemřela při individuální autonehodě bez jakékoliv spoluúčasti jiného vozidla.

Danny Casolaro – pátrající reportér. Šetřil drogovou aféru na letišti v Mena a finanční aféru v Arkansasu. Uprostřed šetření si údajně podřezal žíly na obou zápěstích.

Paul Wilcher – státní zástupce, který vyšetřoval korupční drogovou aféru na letišti v Mena spolu s Casolarem, plus „Říjnové překvapení“ v roce 1980. 22. června 1993 byl nalezen mrtev na WC ve svém washingtonském bytě. 3 týdny před svou smrtí předal zprávu z vyšetřování Janetě Renové.

Jon Parnell Walker – vyšetřovatel v kauze Whitewater pro korporaci Resolution Trust. Vyskočil z balkonu svého bytu v Arlingtonu, Virginie.

Barbara Wiseová – pracovnice osobního oddělení Ministerstva obchodu. Těsně spolupracovala s Ronem Brownem a Johnem Huangem. Příčina její smrti není známa. Zemřela 29. listopadu 1996. Její modřinami podlité, nahé tělo bylo nalezeno za zamčenými dveřmi její kanceláře na Ministerstvu obchodu.

Charles Meissner – asistent ministra obchodu, který vydal Johnu Huangovi zvláštní povolení k přístupu k tajným informacím, zahynul krátce nato při letecké havárii malého letadla.

Dr.Stanley Heard – předseda poradní komise Státní chiropraktické zdravotní péče. Zahynul spolu se svým advokátem při letecké havárii malého letadla. Dr. Heard vedle služby v Clintonově poradním sboru osobně léčil Clintonovu matku, nevlastního otce a bratra.

Barry Seal – pilot, který převážel drogy z Meny v Arkansasu. Jeho smrt nebyla náhodná.

Johnny Lawhorn Jr. – mechanik, který našel v autoopravně v kufru jednoho auta šek vystavený na Billa Clintona. Byl nelezen mrtvý poté, co jeho auto narazilo do sloupu.

Stanley Huggins – vyšetřovatel v případu Madison Guarantee. Jeho smrt byla vysvětlena jako sebevražda a jeho spisy se nikdy nedostaly na veřejnost.

Hershell Friday – advokát a zaměstnanec nadace. Zemřel 1. března 1994, kdy jeho letadlo explodovalo.

Kevin Ives + Don Henry – známí z případu „chlapců na kolejích“. Zprávy říkají, že chlapci se nějak dostali k drogové operaci v Meně, Arkansas. Případ plný rozporů. Původní zpráva o úmrtí říkala, že usnuli na kolejích. Pozdější zprávy však tvrdily, že oba chlapci byli napřed zavražděni, a teprve poté položeni na koleje. Mnoho lidí je přesvědčeno, že museli zemřít, aby se jejich svědectví nedostalo před Hlavní tribunál.
Následující osoby měly informace ke kauze Ives/Henry:

Keith Coney – zemřel při srážce svého motocyklu s nákl. autem; 7/88
Keith McMaksle– byl ubodán k smrti 113 ranami nožem; 11/88
Gregory Collins – zastřelen; 1/90
Jeff Rhodes – zastřelen, jeho zohavené a spálené tělo nalezeno na smetišti; 4/89
James Milan – nalezena jeho mrtvola s oddělenou hlavou; ve spise však stojí, že smrt nastala za „normálních okolností“.
Jordan Kettleson – byl nalezen zastřelený na předním sedadle své dodávky; 6/90
Richard Winters – podezřelý v kauze smrti Ives/Henry. Byl zavražděn při fingované loupeži; 7/89.

Níže uvedení tělesní strážci Clintona jsou také mrtví:

Major William S. Barkley Jr.
Captain Scott J. Reynolds
Sgt. Brian Hanley
Sgt.Tim Sabel
Major General William Robertson
Col. William Densberger
Col. Robert Kelly
Spec.Gary Rhodes
Steve Willis
Robert Williams
Conway LeBleu
Todd McKeehan

Celkem působivý seznam!!



„Bývalý“ sovětský blok

(autor -Robert W. Lee)
Slovo vydavatele (Gary Benoit)
        Celý svět ohromeně přihlížel, když Říše Zla, po sedmi desetiletích globálního vojenského ohrožování a krveprolévání, zkolabovala. Jejímu konci nepředcházela armádní invaze či ozbrojené povstání, nýbrž rychlý sled „sametových revolucí“ a politických proměn. Z vrahů miliónů, z jejichž rukou ještě kapala krev z vraždění v Afghanistánu, se najednou stali „demokraté“, kteří byli ochotni abdikovali na tyranskou moc a chtěli svůj lid zbavit okovů. Přesto se jejich proměna zdála být skutečnou už z toho důvodu, že Železná opona padla a Berlínská zeď byla zbořena. Události obřích rozměrů byly podivnější než jakákoliv románová fikce - snad i méně věrohodné.
        Hovoříme-li o fikci, představte si, pokud to ovšem vůbec lze, poválečné Německo, vedené „demokratickými reformátory“ typu Hermann Göring a Heinrich Himmler. Představte si, že by těmto „bývalým“ nacistům, kteří spáchali vůči lidstvu až neskutečné zločiny, byly svěřeny do rukou státní záležitosti nového „demokratického“ Německa. Představte si k tomu ještě jakési vyvedené  spojenectví mezi vítěznou Aliancí a „bývalými“ nacistickými vůdci.
        Ovšemže k tomu takhle nedošlo. Ve své nové knize s názvem Perestrojkový podvod autor Anatolij Golicyn (bývalý pracovník KGB) vysvětluje, že „po Druhé světové válce vítězní spojenci řádně aplikovali denacifikační program za účelem eliminace bývalých nacistů a jejich vlivu na státní úřady a politický život nového Německa.“ V souvislosti s tím Golicyn dále uvádí, že „se žádný podobný program za účelem eliminace komunistů a jejich vlivu neaplikoval v SSSR ani ve státech Východní Evropy.“  Nekonala se ani žádná obdoba Norimberského procesu s komunistickými zločinci, jež vládli železnou pěstí.
Jak je to možné? Pokud ovšem ten vytrubovaný „pád komunismu“ není ve skutečnosti něčím jiným.
        Odpověď poskytuje zmíněná kniha, založená na analýzách a předpovědích Golicyna. Sám Golicyn je pro Západ pravděpodobně nejcennějším sovětským uprchlíkem. Podle něho „liberalizace“ a „demokratizace“ „bývalého“ Sovětského bloku jsou dezinformační podvody zaměřené na to, aby přiměly Západ k podporování komunistických cílů. K těm patří nejen vlídné přijetí a ústupky, ale i závěrečná konvergence národů pod jednu celosvětovou komunistickou vládu.
        Z tohoto pohledu pak dává smysl dokonce i tak dramatický vývoj, jakým bylo opětné spojení Německa. Proč si dělat starosti s dočasnou „ztrátou“ půlky země, když je šance na celý svět?
        Fantazie? Určitě ne, když zvážíte všechny důkazy. A když se zamyslíte nad tím, že již v roce 1984 Golicyn ve své knize Nové lži za ty staré předpověděl nejen pád Berlínské zdi a opětné spojení Německa, ale mnoho dalších ohromujících událostí souvisejících s demisí komunismu.
        Následující článek uvádí „bývalé“ sovětské „republiky“ a země Východního bloku. Případ za případem je zde dostatečně demonstrováno, že u moci je stejná komunistická nomenklatura, jako byla dříve. Ano, určitá porce „svobody“ se nyní na území gulagů toleruje, avšak mocenská struktura zůstává pevně u vesla, připravena ve vhodné chvíli sevřít stisk. Přestože nyní komunisté ukazují světu lidštější tvář, nelze je distancovat od zločinů, které v minulosti páchali.
        Pokud je tohle všechno pravda, jak mohl být Západ tak naivní? Proč CIA nevěnovala pozornost tomu, co Golicyn říkal? Jako u mnoha jiného, co se v naší době odehrává, je i odpověď na tuto otázku opět podivnější než fikce. Nebudeme se ani pokoušet ji zde nějak sumarizovat. Je na každém z vás, abyste si udělali vlastní úsudek. Upřímně doufáme, že si na to všichni čas udělají. Pokud jsou naše závěry správné, pak jsou naše svobody a civilizace ve skutečném ohrožení.

„Bývalý“ sovětský blok

Robert W. Lee
        Prý v roce 1989 ve starém Sovětském svazu a Východní Evropě zkolaboval komunismus. Ve vzduchu je prý „demokracie“ a všude tam dochází k „reformám“. Vezměme si například bývalou sovětskou republiku Turkmenistán, kde došlo ke dvěma presidentským volbám, volbám do parlamentu, ke státnímu referendu, a kde se bývalý americký ministr stal rádcem presidenta Saparmurada Nijazova, který v roce 1991 dovedl svoji zem k nezávislosti. Opravdu povzbudivé skutečnosti – dokud se neseznámíme se všemi fakty.
        11. dubna 1995 novinářka Claudia Rosettová ve Wall Street Journal uvedla, že president Nijazov zbavil svoji zem kultu Lenina. To byla dobrá zpráva. Za špatnou je však třeba považovat to, že jej nahradil kultem sebe samého. Sochy Nijazova „zdobí ulice a čtvrti po celé zemi, zemědělská družstva nesou jeho jméno, jeho bronzový profil se pyšní v ústřední bance. Jeho tvář je na místních bankovkách, billboardech, a dokonce i ve vzorech ručně tkaných koberců.“
        Nijazov také „postavil letiště za $82 milionů, které nese jeho jméno, kde jsou podlahy z mramoru,“ kde však chybí „toaletní papír na toaletách, jídlo v restauraci a letištní provoz jako takový.“
        President Nijazov stojí za vznikem rudě orientované demokratické strany Turkmenistánu, jediné oficiálně registrované strany v zemi. Aby zdůraznil své reformátorské zásluhy, vyzval veterány komunistické strany, aby obnovili Komunistickou stranu Turkmenistánu a stejnorodou Stranu rolníků. Před Západem se tak může vychloubat, že v zemi zavedl „multi-stranický“ systém.
        Rosettová se v článku také vrací k presidentským a parlamentním volbám a připomíná, že „v říjnu 1990 Nijazov kandidoval na presidenta bez jakékoliv opozice, a jako první president Turkmenistánu získal 98,3% hlasů. V roce 1992 byl opět jediným kandidátem a získal 99,5% hlasů. V roce 1994 ho kampaně zřejmě již unavovaly, takže vyhlásil referendum, kterým by se jeho presidentský post prodloužil do roku 2002. V referendu získal 99,9% hlasů. Ve volbách do 50-ti členného parlamentu kandidovalo 50 Nijazovem navržených kandidátů. Neměli žádné oponenty a všichni navržení ve volbách zvítězili.“ Není ta demokracie úžasná?
        Rosettová dále uvádí, že Nijazov si stále drží svého výše zmíněného amerického poradce, který se jmenuje Alexander Haig Jr. (dlouholetý člen všudypřítomné Rady pro zahraniční vztahy). Haig pomáhal Nijazovi naplánovat trasu ropovodu, která „by vedla přes Irán do Turecka a Západní Evropy.“ Americká vláda měla k tomuto plánu připomínky, jelikož „důsledkem toho by Evropa byla závislá na ropovodu, který by měl pod kontrolou Irán.“
        Rosettová píše, že Nijazov „rozhoduje, jak bude využívána půda a o tom, kdo bude moci studovat v zahraničí. Osobně řídí dolarové rezervy ústřední banky. V roce 1995 zkonfiskoval 75% zisků komerčních bank Turkmenistánu za rok 1994, aby mohl uhradit některé ze svých velkých prodělečných stavebních projektů.“
        Všechno je to však pro dobro věci. „Ve svých proslovech,“ říká Rosettová, „pan Nijazov vysvětlil, že jeho železné sevření je součástí jeho postupného plánu vybudovat demokratický stát.“
        Takže takhle to vypadá v jedné z bývalých republik toho, co Ronald Reagan nazval „Říší zla“. Snad nejpozoruhodnějším aspektem tohoto „kolapsu“ komunismu je fakt, v jakém rozsahu byli Američané přesvědčeni, aby uvěřili, že leopardi, kteří tak dlouho sloužili režimům starého SSSR a Železné oponě, a kteří dodnes ve svých národech rozhodují, změnili nejen své skvrny, ale že se transformovali v neškodné kočičky. Podívejme se na další příklady potvrzující staré pravidlo, které říká, že čím víc se věci mění, tím víc zůstávají stejné.

Albánie

V červnu 1994 zveřejnila Gannett News Service následující zprávu.
        „Pět let po pádu Železné opony se ve státech Střední a Východní Evropy a v bývalých sovětských republikách komunisté vracejí k moci.“ Z celkem 22 států byla Albánie zmíněná jako jedna z pěti, kde „se bývalým komunistům nedala možnost vrátit se k moci či uplatňovat důležitý politický vliv.“ Tomu odporuje skutečnost, že president Sali Berisha, o kterém se často říká, že je zarytý antikomunista, byl před rokem 1989 v Komunistické straně. O jeho vládě se říká, že je „demokraticky zvolená“, přesto z této země po domnělém pádu komunismu uteklo 10% jejích obyvatel. Vláda i nadále generuje dvě třetiny hrubého domácího produktu státu a většina cen zůstává pod kontrolou státem vlastněného sektoru hospodářství.

Ázerbajdžán

        Zdálo se, že zde komunisté utrpěli autentickou porážku v roce 1992, kdy president Ajaz Mutalibov (komunista od roku 1963 a jako jediný kandidát zvolen presidentem v roce 1991) byl rozezleným obyvatelstvem donucen odstoupit. Na jeho místo byl zvolen Abulfez Elkiby. Elkiby, oddaný nacionalista, měl dlouholetou pověst odpůrce komunismu, od 70. let byl vůdčí osobností disidentu, pro své antikomunistické aktivity byl i odsouzen na dva roky k těžké práci v kamenolomu. V roce 1993 byla však jeho vláda svržena a ázerbajdžánští zákonodárci rychle zvolili svého komunistického vůdce Gejdara Alijeva za předsedu parlamentu a prozatímního presidenta. V presidentských volbách konaných 3. října 1993 získal Alijev více než 98 % hlasů. Patří k bývalým šéfům KGB, byl prvním tajemníkem Komunistické strany Ázerbajdžánu a členem Sovětského politbyra za Brežněvovy éry.

Bělorusko

        Současný Vrchní Sovět (parlament), zvolený v roce 1989, je ovládán „bývalými“ komunisty, kteří mají rozhodující moc. V červnu 1994 se prvním zvoleným presidentem stal Aleksandr Lukašenko. Za školních let byl tajemníkem svazu mladých komunistů, v roce 1982 se stal zástupcem ředitele zemědělského družstva. O tři roky později se stal tajemníkem výboru komunistické strany zmíněného družstva.

Česká republika

        V lednu 1968 se dostala na čas k moci tzv. „liberální“ frakce Československé komunistické strany vedená Alexandrem Dubčekem. Ve své knize Nové lži za ty staré z roku 1984 bývalý agent KGB Anatolij Golicyn tvrdí, že to byla předem pečlivě připravená zkouška, která měla za úkol zjistit, zda  Západ uvěří fantazii, že by se totalitní komunistická země pod vedením údajně „reformovaných“ komunistů a jejich kolaborantů mohla proměnit v „demokracii“. Podle Golicyna tahle fraška byla plánována již v padesátých letech, před jeho útěkem na Západ. Byla ukončena, aniž by předvedla údajnou „demokratizaci“, po sedmi měsících, kdy armády Varšavské smlouvy Dubčeka vystrnadily a nastolily stalinistický režim. Indikací, že něco nehraje, byla skutečnost, že invaze proběhla bez násilí (Dubček a jeho kolegové neodporovali) a jak Dubček, tak ani jeho klíčoví poradci nebyli popraveni či dlouhodobě vězněni. Naopak, Dubček dostal pěkné zaměstnání jako lesní správce v Bratislavě.
        Golicyn již v roce 1984 předpověděl, že nadejde doba, kdy jedna z nových fází komunistické strategie „liberalizace ve Východní Evropě přinese návrat Dubčeka a jeho spolupracovníků k moci.“ 10. prosince 1989 došlo k rezignaci komunistického presidenta Gustava Husáka, a ve stejný den vydali Dubček a Havel (vůdce levého křídla politického hnutí Občanské fórum) prohlášení, že budou oba kandidovat na post presidenta. Havel již dříve řekl o Dubčekovi: „Nedovolím, aby jakékoliv temné síly mezi nás dva vrazily klín. V jakékoliv funkci musí být po mém boku.“ A Dubček na oplátku řekl o Havlovi: „Od samého počátku jsme stáli spolu.“
        Netrvalo ani týden, Dubček vypadl z kola a Havlovi věnoval veškerou svoji podporu. Ten samý den Havel v televizním přenosu oslovil národ se slovy: „Již po dvacet let je oficiální propagandou, že jsem nepřítelem socialismu, že chci přivést zpět kapitalismus, že jsem sloužil imperialismu. To všechno byly lži.“ O týden později Komunistická strana schválila Havla do funkce prozatímního presidenta a Dubčeka do funkce parlamentního předsedy. 28. prosince 1989 Federální shromáždění (parlament) jednohlasně schválilo Dubčeka za svého mluvčího a den nato zvolilo Havla presidentem. Golicynova předpověď se bezezbytku naplnila.
        21. února 1990 Havel promluvil k americkému Kongresu a vyzval naši vládu, aby hmotně podpořila politickou a ekonomickou „liberalizaci“ v Sovětském svazu. Zdůraznil, že nejdůležitější ze všeho je prospekt, že by svět vkročil do „éry, ve které my všichni, budeme schopni vytvořit to, co váš velký president Lincoln nazval rodina člověka.“ (tj. konvergence)
        Den předtím president Bush oslavoval Havla jako muže „nesmírné morální odvahy“ a učinil kroky k tomu, aby Československo obdrželo co nejvýhodnější obchodní status. Pan Bush také zaručoval americkou podporu ohledně přístupu Československa  k dalším pomocím od mezinárodních finančních organizací. Export-Import Bank následně prohlásila, že začne poprvé od roku 1946 dotovat  americký export do Československa. V září 1990 bylo Československo přijato jak do Světové banky, tak i do Mezinárodního měnového fondu. 
        V červenci 1990 Federální shromáždění opětovně zvolilo Havla presidentem na funkční období dvou let. Havel si následně sestavil kabinet, ve kterém byli „bývalí“ komunisté – premiér, ministr zahraničí, ministr pro hospodářské plánování a ministr obrany.
        Jakmile bylo jasné, že země již nebude nadále fungovat jako federální stát, Havel rezignoval na funkci presidenta (červenec 1992). V únoru 1993 jej parlament opětovně zvolil prvním presidentem nové České republiky (která se oddělila od Slovenska 1. ledna). V poznámkách amerického Ministerstva zahraničí, zveřejněných v červenci 1994, se uvádí, že „plné členství v Evropské unii, kterého by vláda chtěla dosáhnout do roku 2000, je pravděpodobně nejvyšším cílem zahraniční politiky této země.“
        Obdobná situace je v 

Gruzii,

kde vládne klika brutálních komunistů v čele s Ševarnadzem. Jeho volby v roce 1992 byly zmanipulované. O Ševarnadzovi psal ve Washington Times novinář Michael Bonafield 8. srpna 1985. Tehdy znovu citoval propašované dokumenty z roku 1975. Říká se v nich, že Ševarnadze „osobně autorizoval mučení vězňů v gruzínských vězeních.“ Bonafield také popisuje, jak Ševarnadze „zřídil zvláštní blok vězení s č. 2, ve kterém byla jatka pro určité vězně. Bylo to také místo, kde vězni byli brutálně mučeni – věšeni za nohy, biti železnými tyčemi, atd.“
        Od uvedeného mustru se neodlišují ani další země bývalého Sovětského bloku. (Maďarsko, Kazachstán, Moldávie, Polsko, Rumunsko, Bulharsko, Uzbekistán, Litva).
        Pokud by svět použil po Druhé světové válce na nacisty stejná měřítka, která má nyní na „reformované“ komunisty a jejich kolaboranty, stačilo by, aby si Adolf Hitler, Benito Mussolini, Hideki Tojo a jejich přisluhovači jednoduše strhli výložky ze svých uniforem, proklamovali svoji oddanost novému světovému řádu, založenému na „reformě“, „demokracii“ a „konvergenci“ s ostatními národy, a následně by vedli plné a prosperující životy.
        Bylo by bývalo velice bláhové takovýmto absurditám od „bývalých“ nacistů uvěřit. Proč tedy věřit takovým falešným tvrzením, která vychází od „bývalých“ komunistů?