Hana Catalano
leden 2008

A tak ještě jednou k US POW/MIAs,
aneb Česko s dvojí tváří falešného hráče

   Internet je skutečným pomocníkem pro všechny, kteří mají snahu utvořit si na různé věci svůj vlastní názor, poučit se, studovat atd. Kdo jej využívá, jistě se mnou souhlasí. Co bychom si počali, jak by se vyvíjely naše názory na světové události a historii, kdybychom byli odkázáni pouze na televizní zpravodajství, tisk, učebnice a publikace zpravidla poplatné dané době a myšlení, přesvědčení či politické orientaci autorů? Zůstali bychom ovcemi, které se nechají snadno manipulovat nejen politiky, ale v dané chvíli i žádaným obsahem sdělovaných informací.
   Skutečnosti kolem osudů US POW/MIAs (američtí váleční zajatci a pohřešovaní) z období korejské, vietnamské a studené války nejsou stále objasněny, přestože to stálo a stále stojí spousty peněz daňových poplatníků jak na americké, tak na české straně (a samozřejmě i peníze lidí z dalších zemí). Věnuji se sledování spolupráce české strany; informace o spolupráci s dalšími zeměmi bývalého sovětského bloku jsou k dispozici na webových stránkách amerického Ministerstva obrany. K tomu jen stručně konstatování amerického zástupce: „Když se porovná spolupráce české vlády se spoluprácí vlád dalších zemí, navíc i těch, které nejsou členy NATO, Češi naprosto propadají.“ Z české strany byly totiž americkým vyšetřovatelům kladeny překážky na každém kroku.
   Nedávný pořad o Ludvíku Součkovi na stanici ČT1 (Detektor), poslední články Rosti Hedvíčka k danému tématu a přímo agresivní a nenávistné reakce na tyto, dále pak také nedávná „studie“ Vojenského zpravodajství ČR k osobě bývalého genmjr. Jana Šejny a následný slavnostní křest knihy M. Macáka s dramatickým názvem „Dvojí tvář hazardního hráče“ (ve své podstatě se jedná hlavně o výpisy ze svazku „Honza“, vedený na Šejnu vojenskou kontrarozvědkou po jeho útěku v roce 1968 až do roku 1984, a de facto už před tím publikované J. Kalousem z ÚDV pod názvem Generál Jan Šejna-předmět zájmu vojenské kontrarozvědky), mne přiměly reagovat a co možná nejstručněji shrnout poslední fakta. Odkazy na mé předchozí příspěvky k této věci najde čtenář na konci tohoto článku. Ani se netěším na další nenávistné anonymní e-maily, od nichž jsem měla nějaký čas pokoj a celkem v klidu jsem se mohla věnovat své překladatelské a pedagogické činnosti.
   Nejdříve tedy sumarizace šetření americké strany, která byla v dubnu 2004 tlumočena americkým velvyslancem Williamem Cabanissem ministru obrany genpor. Miroslavu Kostelkovi (dnes velvyslanec ČR v Moskvě), a pak krátce ty nejdůležitější údaje.
   Česká vláda a zejména její Ministerstvo obrany nedodržely sliby dané ve věci pohřešovaných amerických vojáků kongresmanovi Samueli Johnsonovi a jeho týmu při oficiální návštěvě ČR ve dnech 20. – 22. ledna 2003, kdy jednali s českými zástupci. http://www.dtic.mil/dpmo/sovietunion/Cgrmn_Johnson_trip_Jan_2003.html#Prague
   (Z české strany: genmjr. J. Giesl-náčelník Vojenského zpravodajství ČR, gen. J. Škopek-první náměstek ministra obrany, O. Martinů-náměstek policejního presidenta, I. Kratochvíl-ředitel Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, P. Bret-zástupce ředitele ÚDV, plk.Ing. J. Koňárik-ředitel Vojenského ústředního archivu, plk.Ing. R. Čapek-zástupce ředitele VÚA, PhDr. J. Baláž-ředitel Vojenského historického archivu, pplk. Ing J. Kolář-ředitel Správního archivu MO a zástupce ředitele VÚA, C. Svoboda-místopředseda vlády a ministr zahraničních věcí.) Tehdy O. Martinů S. Johnsonovi potvrdil, že relevantní čeští občané jsou skutečně vázáni mlčenlivostí, ale že je tohoto slibu může zprostit ministerstvo, pro které pracovali. J. Koňárik sdělil, že materiály GŠ byly v celém rozsahu odtajněny v srpnu 1999 a jsou tedy vyšetřovací komisi k dispozici. Všichni zúčastnění za českou stranu přislíbili kongresmanovi Johnsonovi a zástupcům komise veškerou možnou spolupráci.
   Na základě tohoto jednání vyslala americká komise v dubnu 2003 do ČR znovu svého zástupce (první šetření v ČR probíhalo vcelku neúspěšně v letech 1997-1999), který se měl soustředit zejména na:

      a)     získání dokumentů, na něž odkazuje značně povrchní zpráva ÚDV, marně požadovanými v průběhu předchozího
              šetření a opakovanými žádostmi z americké strany (dokumenty z MO, MZV, MV atd.)

      b)     šetření v archivech, hlavně dříve nepřístupné materiály generálního štábu a archivy KSČ

      c)     pohovory s lidmi, kteří by měli co říct k dané záležitosti (americkou stranou byl
              vypracován seznam, jenž byl předán české straně)

   Hlavním problémem ke splnění výše uvedených bodů byla neochota české vlády zajistit dříve přislíbenou styčnou osobu pro všechny resorty, která by asistovala americkému vyšetřovateli při jeho práci v České republice. První styčná osoba, gen. J. Hudec (MO), jednal s vyšetřovatelem pouze jednou a pak zmizel. Navíc, jak se ukázalo, byl pouze styčnou osobou pro MO, neboť nebyl vhodným „kandidátem“ pro MV a MZV. Až v únoru 2004 byla určena další styčná osoba - PhDr. Zdeněk Borkovec, zástupce ředitele sekce obranné politiky a strategie MO, politický ředitel, v jehož kompetenci však nebylo zajistit přístup do archivů, takže nesplňoval nutné požadavky. Genmjr.Ing. Jindřich Lesný, ředitel Sekce pro obrannou a bezpečnostní politiku úřadu vlády ČR tuto situaci nikdy nevysvětlil. U Dr. Borkovce navíc chyběla vůle na něčem vůbec spolupracovat a v červenci 2004 dokonce uvedl, že MO se nelíbí vyšetřování z americké strany, a že (zřejmě až příliš snaživý) vyšetřovatel je nežádoucí osoba! Po pětiletém členství ČR v NATO argumentoval tím, že zprávou české vlády z roku 1993 je celá věc kolem amerických válečných zajatců uzavřena.
   Neochota, nelibost a nevůle spolupracovat tedy vedly k tomu, že za celou dobu přítomnosti amerického vyšetřovatele v ČR byly získány pouze irelevantní kopie dokumentů a ze seznamu osob nebyla k pohovoru přizvána ani jedna, přestože mnozí, kteří s různých důvodů v Koreji i Vietnamu působili, dosud žijí, resp. tehdy ještě žili.
   MO nabídlo k rozpravě novináře Jana Gazdíka, MZV (Dr. Antonín Hradílek) poskytlo některé kontakty, a to plk. Doc. MUDr. Jaroslava Vaňáska, CSc – náčelníka Vojenského lékařského výzkumného a doškolovacího ústavu Jana Evangelisty Purkyně v Hradci Králové (Vaňásek prošel mj. ročním školením ve vojenské lékařské akademii v Leningradu a školil lékařské týmy, které byly vyslány do Koreje i Vietnamu. Lékaři údajně prošli školením navrženým v Moskvě a Sověti je též učili nové metody), dále Petra Placáka (syn plk.prof.MUDr. Bedřicha Placáka, DrSc., který nějaký čas velel čs. polní nemocnici v Koreji), pplk. Milana Černého (vojenský přidělenec ve Vietnamu), MUDr. Fuchse (lékař v Koreji; vyjádřil se, že MUDr. B. Placák byl fyzicky krutý člověk), por. Zdeňka Vyplela (příslušník ZS/GŠ, DKNS v Koreji) a JUDr. Františka Trojana (vojenský přidělenec ve Vietnamu; jeho úkolem bylo, aby v souladu s uzavřenou mezinárodní smlouvou s Vietnamem o vědeckotechnické spolupráci přemísťoval získaný americký vojenský materiál do Československa, což se uskutečňovalo přes polský přístav Štětín), který již hovořil s předchozími vyšetřovateli a tudíž už nebyl na seznamu osob k pohovoru, stejně jako všichni výše uvedení. Na rozhovoru s Petrem Placákem bylo zajímavé snad jen to, že zdůrazňoval, že Šejna byl zrádce. Zrádce koho či čeho?? A oháněl se knihou svého otce „Paměti lékaře“, vydanou po jeho smrti (v roce 1992 spáchal sebevraždu). Americkému vyšetřovateli bylo také řečeno (ze strany MO), že archivní materiály VÚN Střešovice z let 1950-1975 byly všechny zničeny, což v žádném případě nelze považovat za fakt, zejména když o tom neexistuje žádný oficiální záznam. Postup skartace či předarchivní péče je přitom pevně daný v každém státním zřízení.
   Z české strany všichni svorně označovali Šejnu za lháře a kariéristu. Jan Gazdík, přestože dělá investigativní novinařinu, díky níž se čtenáři MFDnes dozvědí i věci, které by jinak zůstaly pod kobercem, také považuje Šejnu za lháře a všechny, kteří se čs. účastí na nevyřešených osudech US POW/MIAs zabývají, za senzacechtivé pisálky (tedy s výjimkou vlastní osoby??). Je nepochopitelné, proč se od roku 1992 řeší jen bývalý genmjr. Jan Šejna (resp. se stále usilovně pracuje na jeho diskreditaci) a neřeší se např. archivy rozvědek, tajné přílohy mezinárodních smluv, důvody pro další utajování státního tajemství čs. komunistického režimu, materiály operačního oddělení GŠ, prameny z Vojenského správního archivu v Olomouci, spisy přísně tajné či označené jako mobilizační, včetně tajných výzkumů ÚVN Praha a Vojenské lékařské fakulty v Hradci Králové a Vojenského leteckého a výzkumného ústavu a další?
   K dokreslení situace kolem řešení minulosti je možné připomenout odejitého šéfa vojenského zpravodajství Miroslava Krejčíka, který se hodně zasloužil o vyčištění této instituce od bývalých příslušníků StB. Působili tam ještě v roce 2003! A nedělejme si iluze, obdobná situace byla a je i v dalších resortech. Něco se občas dostane na veřejnost, nehodící se jsou odejiti nebo odejdou sami (viz profesionál Kubice a jeho tým) a špína dál vyhnívá.
   Jak jsem již dříve uvedla ve svých článcích, Šejna nebyl jediný, kdo ve věci amerických válečných zajatců vypovídal. Další dva Češi, uprchlíci z komunistického Československa, sdělili v 70. letech při pohovorech americké straně, že od přímých účastníků slyšeli o mučení a experimentech prováděných na zajatcích v Koreji a Vietnamu. Zajímavou výpověď učinil i bývalý primář psychiatrické nemocnice v Bohnicích MUDr. Zdeněk Bašný st., který žil v areálu léčebny od svých čtyř let. Svoji výpověď však později za přísného dohledu svého syna MUDr. Zdeňka Bašného ml., v té době též primáře v Bohnicích, odvolal. Údajně si popletl souvislosti a informace byly pouze z doslechu...
   Nicméně, v mnoha publikacích je tato skutečnost zmiňována spolu s fakty o zavlékání těchto zajatců do bývalého Sovětského svazu. Američtí vyšetřovatelé natočili s V. Emingerem v roce 1999 dokument z „exkurze“ po pankráckém vězení, kde jim tento přímý svědek přesně ukázal místo, kde byla skupina amerických zajatců v 50. letech (Korea) držena. Uprchlíci ze sev. Koreje i Vietnamu podávali v USA závažné informace v této věci, uprchlí Sověti jakbysmet. Důkazů přímých i nepřímých tedy existuje spousta. DVD dokument Billa Dumase „Missing Presumed Dead: The Search for America´s POWs“ se také zabývá šetřením osudů pohřešovaných válečných zajatců z korejské války. Joseph Douglass PhD. pracoval ve Spojených státech s Janem Šejnou dlouhé roky, jak jsem již dříve uváděla. Ve své knize „Betrayed“ a „Red Cocain“ čerpá jak z vlastního šetření, tak z podrobných informací od Šejny.
   Na Internetu se objevily zprávy z výpovědí Šejny před senátní komisí Spojených států z listopadu 1992 a před podvýborem národní bezpečnostní komise ze září 1996, které vyvolaly velký rozruch. Ovšem úplný přepis Šejnovy výpovědi byl v roce 1992 v USA okamžitě uložen v režimu „Tajné“ a odtajněn byl až 13.11.2003!. Má 99 stran a kopie byla se stručnou výpovědí z roku 1996 (pouze Šejnou předem připravený proslov bez následné diskuze) předána ÚDV na jeho žádost v prosinci 2003.
   ÚDV po prostudování překladu pak přehodnotil svůj původní negativní postoj a ve svém dopise americkému velvyslanci (červen 2004) naplno přiznává, že je třeba vše přehodnotit a důkladně prošetřit ve světle nových konkrétních informací. Překlad výpovědi ÚDV následně předal tehdejšímu premiérovi (V. Špidla) a ministru vnitra (S. Gross). S heslem „Pravda vítězí“ ÚDV v dopise slibuje vynaložit veškeré úsilí na zjištění pravdy, ať už je jakákoliv. Mezi dvěma přáteli by prý neměl zůstat ani stín pochybností.
   Takže tak. Máme počátek roku 2008 a celá věc zůstává otevřena se spoustou otazníků. Smrt Šejny (a nakonec i Frolíka) vyvolává další.
   O šetření americké strany v Česku věděli a ví od roku 1992 všichni čeští vrcholní politici i nižší státní úředníci. Uvedla jsem jen několik jmen, ale je jich spousta. Třeba i JUDr. Pavel Rychetský (dříve mj. místopředseda vlády, ministr spravedlnosti, předseda Legislativní rady vlády a dnes předseda Ústavního soudu ČR) nebo mluvčí presidenta republiky, jistě tedy i president Václav Klaus, a další.
   Česko si stále ponechává dvojí tvář. Jednu obrací na východ, druhou na západ. Pro obojí má dobré důvody. Ta východní tvář je temná, znetvořená strachem a obavami, tajnými závazky a společnou černou minulostí. Ta západní by ráda vypadala přátelsky a využívala vše, co spojenectví se silným, svobodným a demokratickým partnerem nabízí. Jaká tvář nakonec převládne a ukáže světu, že právě tak chce být vnímána? Jen osobní statečnost, odvaha a svědomí konkrétních, dosud žijících jednotlivců mohou uzavřít jednu ošklivou kapitolu české minulosti a odhodit těžké břemeno té východní tváře. Státní tajemství či sliby mlčenlivosti z komunistické minulosti by za dnešních podmínek přece neměly stát v cestě za poznáním.
   Jenže jak je vidět, stále stojí. Na přání Dr. Douglasse jsem počátkem roku 2005 okopírovala Evangelium Sv. Jana a doporučeně odeslala na několik adres přímých účastníků akcí v Koreji a Vietnamu. Zpět mi nepřišly, odpověď žádná. Ticho.
   I Gustav Husák, zarytý komunista a ateista, si ke smrtelné posteli nakonec vyžádal kněze. To jen příklad, Husák nebyl zdaleka sám.

   Na závěr zopakuji motto současného ministra vnitra Ivana Langera, kterým uvedl projekt Otevřená minulost: „Poznat, pochopit, vyrovnat se“. Zůstane opět v Česku jen další prázdnou frází, stejně jako „Pravda vítězí“?

Hana Catalano, leden 2008


Odkazy na dřívější texty k tématu:
Američtí váleční zajatci a špioni po Česku
Doslov ke knize "Korejské krutosti"
Co nejen s válkou v Koreji
Marná snaha ukončit šetření
Střešovické otazníky
Akce "Paměť a Svědomí"