Američtí váleční zajatci a špioni po česku

Hana Catalano, Václav Eminger, Zdeněk Vališ, PhDr
říjen 2004

     Novináři, píšící z okruhu tajných služeb, by si měli především zodpovědět otázku, zda nejsou jen pouhými nástroji tzv. zpravodajských her. Příkladem toho jsou i články v MFDnes, jež čtenářům – jako nastavovanou kaši – předkládají pánové J. Gazdík a L. Navara ve věci pátrání po osudech amerických válečných zajatců z války v Koreji a ve Vietnamu.

     Předposlední článek ze série jejich kulinářských specialit se jmenuje „Záhada amerického špiona žijícího v Praze“ (16-10-2004). Seržant americké armády, který v srpnu 1965 dezertoval do komunistického Československa, aby požádal o azyl, Glen Roy Rohrer, je zde prezentován jako osoba významná a důležitá na poli špionáže. Ten kdo zná principy tajných služeb, zvláště amerických, se musí pousmát nad tvrzením, že tento seržant od detektoru lži byl význačným rozvědčíkem. To si mohou vymyslet jen autoři sci-fi nebo autoři, kteří nekriticky přejímají dobovou terminologii Státní bezpečnosti („nejcennější americký rozvědčík“). Samozřejmě, že byl tzv. vytěžen jako každý jiný defektor, především sdělil „poznatky“ (tzn. jméno, popis, pracovní zařazení a rodinné poměry) ke kmenovým příslušníkům americké vojenské zpravodajské služby. Jeho činnost „v socialistickém táboře“ Američanům už odhalili bývalí pracovníci čs. rozvědky Jan Frolík i Ladislav Bittman. Po této dekonspiraci byl nakonec Rohrer představen i československé veřejnosti v televizním pořadu v zimě 1968. Ale i potom byl využíván k „psychologickým hrám“ proti Američanům. „Aktivní opatření“, jež StB na základě jeho informací prováděla, měla být umocněna jeho dřívější spoluprácí, tedy před vlastním útěkem za železnou oponu. Hmatatelným důkazem je paperback z roku 1976 (!) vydavatelství Magnet „Nahá sfinga – Příběh bývalého pracovníka americké zpravodajské služby Glena Roye Rohrera“, kde pro větší věrohodnost „svědectví“ byly publikovány fotokopie jeho služebních průkazů jako pracovníka americké zpravodajské vojenské služby. Ani jedno „propagandistické“ zviditelnění však nebylo jeho svobodným rozhodnutím, obojí bylo v pečlivé režii Státní bezpečnosti ve snaze maximálně zdiskreditovat Američany v očích československé veřejnosti. Proto mu byly také „přihrávány“ informace z jiných zdrojů, jež poté vydával za svoje poznatky či zkušenosti. Jeho pobyt v komunistickém státě nebyl tedy až tak velkým tajemstvím. O čem se však opět nemluví, a co by veřejnost více zajímalo, jsou skutečnosti, jako např. co uvedený seržant v Praze vlastně dělal, kdo byl jeho zaměstnavatelem a řídícím orgánem, kolik peněz z kapes daňových poplatníků bylo na jeho krytí za celá ta desetiletí vydáno. Nepochybně měl postupně několik „řídících orgánů“, byl též využíván sovětskou KGB, GRU či německou Stassi. Také podrobně seznámil pplk. Milana Dufka, lékaře a psychiatra Státní bezpečnosti v Kriminalistickém ústavu Veřejné bezpečnosti, s přesným pracovním postupem amerických vyšetřovatelů při používání detektoru lži. Tím byla v podstatě eliminována jeho možnost poznat budoucí čs. agenty před jejich případným vysazením do zahraničí. Daňoví poplatníci hradili náklady s ním spojené (byty, později i vysoký plat příslušníka SNB v hodnosti kapitána, nová auta každé tři, čtyři roky atd.). Jeho „ochranka“ jej loni na jaře neopustila ani u smrtelné postele a pečlivě se postarala i o jeho zpopelnění. Rohrer také žil celá ta léta ve strachu. Moc se bál už v roce 1968, že bude vyměněn – třeba za Jana Šejnu. Československé tajné služby jej měly v hrsti.

     Kolik takových „přeběhlíků“ bylo a kolik z nich ještě žije – v obavách z prozrazení? I kdyby to byly jen dvě desítky, stále platíme.

     Na případu Rohrera je nápadné to, že přestože má údajně demokratický režim za sebou již patnáct let, vojenská rozvědka stále drží pod pokličkou „tajnosti“ svého komunistického předchůdce - na tu se praxe zveřejňování spolupracovníků nevztahuje (parlament armádě opět nadělil pardon, jakoby zločiny páchali jen příslušníci Státní bezpečnosti). Dovolávání se zpravodajské „profesionality“ je opusem falešných tónů – příkladem zde může posloužit třeba osoba Jiřího Giesla!
     Všechny tyto věci by mohl, resp. měl objasnit Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Policie České republiky. Co však bylo vyšetřeno? Pokud takovým výsledkem několikaletého šetření mají být sborníky Securitas Imperii č. 8 (Generál Jan Šejna – předmět zájmu vojenské kontrarozvědky) a č. 9 (Aktivity československých institucí v jihovýchodní Asii v době korejské a vietnamské války), je to výsledek více než hodně skromný, ba až uboze ubohý. Vyrovnání se s minulostí nelze dosáhnout bez jejího poznání! Avšak otevřeného poznání, bez falešných a účelových interpretací historických pramenů či jejich věčným utajováním! Jinak se zde vytváří neomezený prostor pro vydírání a korupci (viz například případy falešných lustračních osvědčení). V daném případě nelze pominout i jiné – čistě lidské – dimenze; například se jeví, že není pravda, že Rohrer nikoho neměl, jak se tvrdí v článku MFDnes. Jeho příbuzní mají nezpochybnitelný nárok znát i jeho temnější části života, zvláště pokud jsou o nich dochovány (a jistě i nalezeny) „důkazy“ s relevantní vypovídací hodnotou.

     Střípky o zločinech komunistické policie a tajných služeb vychází najevo jako román na pokračování. Američtí důstojníci pátrající v Česku po nezvěstných amerických vojácích nemají lehký úkol. Z české strany se namísto poctivé spolupráce spíše setkávají se snahou stůj co stůj vyvrátit Šejnovy výpovědi, které pod přísahou učinil před komisí amerického Kongresu v roce 1992 a 1996. Jde o snahu vskutku obdivuhodnou! (Viz MFDnes, 27-10-2004, Gazdík, Navara, US Army hledá své pohřešované v Česku.) Prokop Tomek a další pracovníci ÚDV tvrdili a stále tvrdí, že „chybí důkazy“. Po nich je však třeba pátrat, nikoliv jen opisovat zavádějící estébácké údaje ze svazku „Honza“ aj. Nechceme radit úředně nejpovolanějším, ale řadu otázek by jistě objasnily nepřístupné materiály vojenské rozvědky i kontrarozvědky, nemluvě už o utajovaných archivech Pankráce, Psychiatrické léčebny Bohnice, Ústřední vojenské nemocnice Střešovice, dokumenty o činnosti sovětských poradců na území bývalého Československa, a také Vojenská lékařská fakulta Hradec Králové má jistě svá, dosud nevydaná, „tajemství“. Nebo je lépe čekat, až všichni účastníci dříve spáchaných zločinů proti lidskosti zemřou nebo třeba spáchají sebevraždu? Páni novináři (v tomto případě konkrétně Gazdík a Navara) prezentují v tisku jen to, co se dovídají z  tzv. oficiálních pramenů. Jejich samotná investigativní činnost zůstává v tomto případě až po hříchu zanedbatelná. V současné době je více než aktuální, aby také pozůstalost po komunistické vojenské rozvědce byla otevřena, navzdory tvrzení, že by byly ohroženy životy bývalých komunistických agentů, kteří v hojné míře začali pracovat pro naši demokratickou armádu.

     Není žádným tajemstvím, že Sověti ke svým zrůdným záměrům a aktivitám využívali své vazalské kolonie. Nejvíce si cenili služeb československých a východoněmeckých zpravodajců. Účel světil prostředky a světí je dodnes. Není proto žádný důvod nevěřit tvrzením Jana Šejny. Je navíc podpořeno svědectvím dalších pamětníků, které už dost dobře zdiskreditovat nelze. Existuje výpověď Dana Pitzera (americký válečný zajatec ve Vietnamu, 1963 – 1967), který měl být s dvěma dalšími americkými zajatci (Jacksonem a Johnsonem) v listopadu 1967 unesen čsl. letadlem z Kambodži do Prahy. V Phnom Penh nastoupili do letadla spolu se dvěma Sověty a dvěma Kubánci, kteří na ně měli po cestě „dohlédnout“. Z Prahy se pak mělo údajně pokračovat do Moskvy. Celé akce se z Prahy účastnil levicový aktivista Tom Hayden, zbavený pasu USA za své protiamerické aktivity. Delší dobu se zdržoval na území Československa, kde spolupracoval s komunisty. Zmíněné čsl. letadlo stavělo kvůli doplnění paliva v Bombaji a Kuvajtu. Sověti a Kubánci pokaždé zahnali zajatce na záchod. Danovi Pitzerovi se podařilo tajně strčit lístek člověku, který přišel letadlo uvnitř vystříkat proti hmyzu. Zpráva říkala: „Jsme tři Američané bez pasů a identifikace v komunistickém letadle.“ Zpráva byla předána na správná místa. Při dalším mezipřistání v Bejrútu, Libanon, do letadla vešel důstojník amerického letectva Art Beaton a vyzval zajatce i Haydena k vystoupení z letadla. Byli zachráněni! Tom Hayden byl později zatčen. (Al Santoli, To Bear Any Burden) Kdo vydal příkaz letět z Prahy pro tyto tři americké válečné zajatce a jaký osud pro ně byl připraven v Praze a v Moskvě? A co osoba Toma Haydena? Jaký měl „program“ za svého pobytu v Československu? Jakými falešnými dokumenty jej zrůdné tajné služby vybavily a kolik celá nezdařená akce stála peněz?

     Další svědectví podporující Šejnova tvrzení je od politického vězně Václava Emingera:

     „Americkému majoru Kevinu Smithovi a majorce Jean MacIntyre jsem při našem setkání v Praze (1999) řekl, že jsem byl počátkem padesátých let přímým svědkem pobytu amerických válečných zajatců ve věznici v Praze na Pankráci. Skupinu amerických zajatců asi v počtu 5-6 jsem potkal v budově ministerstva národní bezpečnosti. Do této budovy ministerstva strachu jsem se dostal asi třikrát k rozhovoru, ke kterému jsem byl vyzván tehdejším ministrem Ladislavem Kopřivou. Byl to můj spoluvězeň z koncentračního tábora Dachau, a naše rozhovory se týkaly minulosti i současnosti. Při té příležitosti jsem se zeptal, co je to za lidi, kteří mluví anglicky a podle doprovodu se jedná o vězně. Kopřiva mi řekl, že jsou to Američané, že s tou věcí nemá nic společného, že je to věc tehdejšího ministra národní obrany Alexeje Čepičky. Na otázku, proč nejsou ve vojenské věznici, mi Kopřiva sdělil, že vojenská trestnice byla zrušena. O něco později jsem se od por. Soukupa (dozorce, který měl Američany na starosti) dozvěděl, že jsou zavřeni na bloku C. To byl suterén, kde bylo později umístěno popraviště. Soukup se mnou hovořil otevřeně, jako s jedním z koncentráčníků. Sám byl za války v koncentračním táboře Mauthausen. Podle jeho slov bylo amerických vězňů asi devadesát. Výše uvedené jsem také sdělil současnému americkému vyšetřovateli, pplk. Michaelovi K. O´Harovi, při našem setkání v Praze. Po dohodě s ředitelkou vězeňské správy Kamilou Menclovou jsme s mj. Kevinem Smithem prošli v doprovodu zástupce náčelníka věznice Sekyrou místa, která jsem chtěl americkému důstojníkovi ukázat.“

     Exkurze věznicí zahrnovala i místo v bývalé budově ministerstva národní bezpečnosti – suterén bloku C, kde byly zmíněné cely a pozdější popraviště, původní popraviště na nádvoří za starou vězeňskou nemocnicí a cely smrti pro odsouzené k popravě. Vše, včetně svědectví V. Emingera, je technicky zaznamenáno.

     Další svědectví podporující Šejnovy výpovědi učinili další američtí občané, například pplk. Phillip Corso, Dr. Charles Mayo, Henry Cabot Lodge, plk. Delk Simpson, seržant Steve E. Kiba, Robert Dumas a mnoho dalších pamětníků. Přítomnost amerických válečných zajatců v sovětských lágrech potvrdil i Boris Jelcin při své návštěvě USA v roce 1992. Byla již potvrzena i účast Sovětů při výsleších amerických zajatců v Koreji a Vietnamu. Dále byla Sověty také potvrzena i účast třetích zemí, které ruské archivy zatím chrání utajováním dokumentů. Jak dlouho? Je to jen otázka času a peněz. Pravda nakonec vyjde najevo – a pro mnohé nebude vůbec příjemná.